Když jsem před pěti lety chválil odvážný krok IRON MAIDEN postavit se k poslední desce kariéry s takovou vervou a velkolepostí, těžko bych si pomyslel, jak jednou v porovnání s „The Book Of Souls“ vyzní skromně. Anglická legenda se na své šestnácté desce rozhodla nepolevit z nastolených podmínek, ba naopak umocnit veškeré atributy předchozího díla a přetransformovat je v monstrum se stopáží celovečerního bijáku.

Jak už to tak bývá (a v metalové muzice obzvláště), taková délka může snadno představovat procházku po čerstvě zamrzlé řece. Můžete stokrát vážit každý krok, plánovat následující sekundy, ale vykřičník hlásící nebezpečí přesto nezmizí. V tom lepším případě si pouze nabijete držku, v tom horším zcela okusíte ledovost vody na vlastní kůži a z dobrého úmyslu se rázem stane pohroma. Ale končím s malováním čerta na zeď. Tak zlé to v případě novinky jistojistě není.

Pokud něčím vyniká, tak absencí otravných halekaček, které tříštily až duchovně založený minulý zápis. Už žádné bezpohlavní „El Dorado“, typické refrénovky typu „The Final Frontier“ či bezduché úprky padesáti odstínů hnědi jako v případě „Alchemist“ či „Wildest Dream“ z minulosti. Kratších skladeb zde sídlí několik, ale pyšní se mnohem rafinovanější strukturou, odkazující na inteligentní sólové období Bruce Dickinsona. Právě ten po úspěšném zdolání nemoci celou nahrávku táhne nejenom svým tradičně nezaměnitelným zpěvem, nýbrž také kompozičním přístupem, jenž stejně jako v případě minulé desky zastiňuje vklad skladatelského matadora Stevea Harrise.

Začátek desky o epičnosti pozdních minut ledva šeptá. Obě úvodní kompozice jsou přímočařejšího ražení a chytlavé momenty jim nechybí. V disciplíně, kterou IRON MAIDEN už nějakou dobu neovládají jako v letech osmdesátých, získávají cenu zlata. Následující „The Great Unkown“ a „The Red And The Black“ už dýchají epickým spiritem, a plně využívají skladatelského pole, fanouškovi pozdních IRON MAIDEN zcela známého. Obě skladby startují v poklidu, postupně a plynně se rozvíjí a i díky skvělému kytarovému prolínání gradují až do finále. V případě druhé jmenované se poprvé dostáváme přes desetiminutovou hranici. „When The River Runs Deep“ vyniká hard rockovým odpichem, kde se Bruce Dickinson cítí jako doma, zároveň je však skladbou končící záživnější část desky.

Respektive, dá se to vůbec u takto majestátního díla říci s jistotou? Při „The Book Of Souls“, začínající, světe div se, opět úvodní brnkačkou, vyvstanou rouhačské pochybnosti o tom, zda je třeba zvěčnit veškerý materiál až do takové šířky. Snad právě ona ambice dát toho posluchačovi co nejvíce, než definitivně odkráčíme, jakoby srážela napětí. Přitom zrovna titulní věc obsahuje jeden z nejvýstavnějších refrénů. Čert nám byl tohoto problému dlužen.

Druhý disk načínají dvě přímočaré skladby „Death Or Glory“ a „Tears Of The Clown“, která je věnovaná zesnulému Robinu Williamsovi. Těžko jim lze cokoliv konkrétního vyčíst, vždyť přesně zapadají do koncepce a říz mají pro tento styl optimální. Jen mezi ostatními nepanují dostatečným charismatem, takže při takto rozsáhlém materiálu dlouhodobě neutkví v paměti. A možná to nakonec bude přítomností „Empire Of The Cloucs“, nejdelší skladby v historii IRON MAIDEN, sídlící symbolicky na konci alba. Ta svou silou a naléhavostí jako jediná dokáže posluchačem prakticky šlehnout o stůl. Těžko uvěřit, že pochází z Bruceova pera a ne od letitého experta na dlouhé ságy Stevea Harrise. Každopádně si kvalitou nic nezadá s „For The Greater Good Of God“, která obdobným způsobem oživovala poměrně beztvaré album „A Matter Of Life And Death“. Rozhodně jde o nejvýraznější, nejemotivnější moment celého dvojalba a popravdě si neumím představit lepší studiové zakončení bohaté kariéry IRON MAIDEN.

Suma sumárum, jsem na vážkách. Nesmírně si vážím poctivého kompozičního přístupu, málokdo by si šestnáctou deskou komplikoval odchod do důchodu něčím tak velkým jako „The Book Of Souls“ je. Nabízí se srovnání s „The Final Frontier“, s deskou, která je velmi podobná nynějšímu dílu, ale v zásadní věci se odlišuje. Zatímco ta obsahovala několik zbytečných položek, po právu srážející dobrý dojem z alba, „The Book Of Souls“ žádné průšvihy neobsahuje, je sevřenější, kompaktnější, ale na výjimečné momenty chudší. Nedělá Železné panně pražádnou ostudu, ale se soudy o nejlepší položce jednadvacátého století bych byl opatrnější.